Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

uzavíráme rok a s ním uzavíráme různé zprávy, výkazy a přehledy své činnosti. Tato často nepříjemná administrativní povinnost dává ovšem i možnost ohlédnout se za tím, čemu jsme v minulém roce věnovali svůj čas a energii. Příspěvky v našem časopise jsou z větší části shrnutím práce svých autorů za určité období. Završením hodin práce s klienty a respondenty, hodin strávených studiem literatury, hodin sezení nad daty, ze kterých se pomalu začíná krystalizovat další krůček poznání té či oné problematiky.

Práce psychologa (ať již jde o praktika či vědeckého pracovníka) v mnoha případech není na první pohled vidět. Zdá se, že psycholog či psycholožka hodně sedí, poslouchá, něco čte, občas píše. Když mluví s lidmi, vlastně jim často řekne málo konkrétního, ale ptá se a zase naslouchá. Nebo má připravené různé „hry“. Vybavuji si přitom scénu z filmu „Rozpuštěný a vypuštěný“, kdy rodiče mladého Hlaváčka navštíví svého syna a mají možnost vidět ho spolu s inspektorem Trachtou pracovat. Ve scéně praktikant Hlaváček s inspektorem sedí a přemýšlí. Hlaváčkův otec s potěšením konstatuje, že si chlapec dobře vybral.

Naše povolání je velmi pestré a práce každého z nás vypadá trochu jinak. Společné ale bývá, že okolí nevnímá neviditelnou zátěž, kterou s sebou nese. Nejsou vidět emoce, které zpracováváme, jak nám mozkové závity šrotují a kombinují, přemýšlíme-li o konkrétní kasuistice nebo obecných zákonitostech, jak zpracováváme „sociální adrenalin“ (jak to pěkně nazvala jedna kolegyně) vylitý po setkání s případy, které odolávají jakékoliv vlastní změně a čekají jen na pomoc zvenčí. Také často stojíme před otázkou, na kterou nemáme odpověď. Jde o málo sdělitelnou zkušenost.

Mezi zprávami v tomto čísle najdete i zprávu z Evropského kongresu v Oslu. Tam ve svém vystoupení zmínil P.G. Zimbardo, jak je důležité, abychom jako psychologové byli aktivní v médiích. Toto povzbuzení má zvláštní platnost pro naše prostředí, kdy nejsou vzácné případy, kdy i s dobrým záměrem nepoučený novinář dokázal ublížit dobře pracujícímu zařízení nebo člověku. O těch, kteří psali s cílem poškodit, ani nemluvě.

Tedy milí kolegové, nezapomeňte se za to, co se vám v minulém roce povedlo, náležitě pochválit a také to zveřejnit – pro začátek třeba v E-psychologii v rubrice „Příspěvky z praxe“. No a když se něco nepovede, lze o tom také napsat, aby ostatní věděli, že tudy cesta nevede.

Toto číslo lze popsat jako „vývojové“. První výzkumná zpráva se zabývá pocity z dětského pláče, ze které se pak můžete přeladit při četbě zprávy o tělesných pocitech při poslechu hudby. Ve třetím příspěvku se kolegové zabývají sebepoškozováním adolescentů. Přehledové zprávy pak řeší některé současné teorie celoživotního vývoje. Zpět k adolescentům se vrací přehled výzkumů testujících na tělo a pohyb zaměřené techniky v rámci léčby poruch příjmu potravy. Dětí se pak týká článek o Scénotestu z pera spoluautora jeho české adaptace. Samozřejmě nechybí recenze a zprávy z odborných akcí.

Hodně sil pro rok 2010 za redakci přeje

Simona Hoskovcová

(Prosinec 2009)